upíří deníky probuzení 14.kap.
16. 5. 2012
14.
Elena cítila, jak se jí při těch slovech ježí chloupky na krku.
„To nemyslíš vážně,“ řekla rozechvěle. Vzpomněla si, co viděla na střeše, na krev rozmazanou po
Stefanových rtech, a silou vůle se přiměla od něj neucuknout. „Stefane, já tě znám. Tohle jsi nemohl
udělat…“
Ignoroval její protesty a dál upřeně zíral do prázdna očima planoucíma jako zelené kousky ledu u paty
ledovce. Hleděl skrze ni, do nějakých nepředstavitelných dálek. „Když jsem toho večera ležel v posteli,
doufal jsem proti vší pravděpodobnosti, že za mnou přijde. Už jsem na sobě začínal pozorovat některé
změny. Lépe jsem viděl ve tmě a také se mi zdálo, že lépe slyším. Cítil jsem se silnější než dřív, plný jakési
základní životní energie. A měl jsem hlad.“
„Byl to takový hlad, jaký jsem si předtím neuměl představit. U večeře jsem zjistil, že obyčejné jídlo a pití mě
nemohou uspokojit. Nerozuměl jsem tomu. A pak jsem zhlédl bílé hrdlo jedné ze služebných a už jsem
věděl, co se děje.“ Zhluboka se nadechnul, pohled měl hluboký a zmučený. „Tu noc jsem ještě té potřebě
odolal, ačkoli mě to stálo vypětí veškeré vůle. Myslel jsem na Katherine a modlil jsem se, aby za mnou přišla.
Modlil!“ Krátce se zasmál. „Jestli se tvor jako já může modlit.“
Eleně dřevěněly prsty v jeho sevření, ale pokusila se ho ještě pevněji sevřít, nabídnout mu útěchu.
„Pokračuj, Stefane.“
Nyní se mu hovořilo jen těžko. Zdálo se, že téměř zapomněl na její přítomnost, jako by ten příběh vyprávěl
sám pro sebe.
„Následujícího rána byla ta potřeba ještě silnější. Bylo to, jako by moje žíly vyschly a rozpraskaly v touze
po vláze. Věděl jsem, že už nedokážu dlouho odolávat.
Šel jsem za Katherine do jejích komnat. Chtěl jsem ji požádat, poprosit ji…“ Hlas se mu zlomil. Na chvíli se
odmlčel a pak pokračoval. „Ale Damon už tam byl a čekal před jejím pokojem. Viděl jsem, že on potřebě
neodolal. Jak mu zářila pleť, jaký měl bujarý krok, bylo to vidět. Vypadal pyšně jako kočka, která vylízala
smetanu.
Ale neměl Katherine. ‚Klepej, jak chceš,‘ řekl mi, ‚ale ta dračice uvnitř tě nepustí dál. Už jsem to zkoušel.
Přemůžeme ji společně? My dva?‘
Neodpověděl jsem mu. Výraz jeho tváře, ten potutelný samolibý výraz mě odpuzoval. Zabušil jsem na ty
dveře, jako bych chtěl vzbudit…“ Odmlčel se a pak se znovu nevesele zasmál. „Chtěl jsem říct ‚jako bych
chtěl vzbudit všechny mrtvé.‘ Ale mrtvé nakonec není až tak těžké vzbudit, že?“ Po chvíli pokračoval.
„Ta děvečka, Gudren, otevřela dveře. Její tvář vypadala jako bílý talíř a oči jako černé sklo. Požádal jsem
ji, zda mohu vidět její paní. Předpokládal jsem, že odpoví, že Katherine ještě spí, ale Gudren místo toho jen
pohlédla na mě a pak přes mé rameno na Damona.
‚Jemu bych to neřekla,‘ prohlásila nakonec, ‚ale vám to řeknu. Moje paní Katherine není doma. Šla se dnes
časně ráno projít do zahrad. Říkala, že potřebuje hodně přemýšlet.‘
Byl jsem dost překvapený. ‚Dnes brzy ráno?‘ ujistil jsem se.
‚Ano,‘ odpověděla mi. Hleděla na mě i na Damona s nechutí. ‚Paní byla včera večer moc nešťastná,‘
pronesla významně. ‚Celou dlouhou noc proplakala.‘
Když to řekla, zalil mě podivný pocit. Nebyla to jen hanba a žal nad tím, že je Katherine tak nešťastná. Byl
to strach. Zapomněl jsem na svůj hlad i na slabost. Dokonce jsem zapomněl i na svou nenávist k Damonovi.
Byl jsem najednou plný spěchu a silné naléhavosti, otočil jsem se k Damonovi a řekl mu, že musíme najít
Katherine, a on k mému úžasu jen přikývnul.
Začali jsme prohledávat zahrady a volat Katherinino jméno. Pamatuji si přesně, jak toho dne všechno
vypadalo. Slunce se opíralo do vysokých cypřišů a borovic v zahradách. Damon a já jsme se mezi nimi
proplétali, stále rychleji, a volali na ni. Stále jsme ji volali…“ Elena vnímala, jak se Stefan chvěje, cítila to
skrze jejich pevně spojené prsty. Dýchal zrychleně, ale mělce.
„Došli jsme až skoro na konec zahrad, když jsem si vzpomněl na místo, které Katherine obzvlášť milovala.
Bylo to kousek za zahradou směrem do polí, taková nízká zídka pod citroníkem. Vydal jsem se tam a volal
na ni. Cítil jsem… strach, hroznou předtuchu. A věděl jsem, že nesmím… nesmím jít…“
„Stefane!“ zvolala Elena. Ubližoval jí, jak zatínal prsty, drtil jimi ty její. Chvění v jeho těle narůstalo, úplně se
roztřásl. „Stefane, prosím!“
Ale zdálo se, že ji neslyší. „Bylo to jako… noční můra… všechno se odehrávalo tak pomalu. Nemohl jsem
se pohnout… a přesto jsem musel. Musel jsem jít dál. S každým krokem jsem dostával čím dál větší strach.
Cítil jsem jeho pach. Pach spáleného masa. Nesmím tam jít… nechci to vidět…“
Jeho hlas byl teď vyšší a naléhavější, lapal po dechu. Oči měl veliké, s rozšířenými zornicemi jako
vyděšené dítě. Elena uchopila jeho sevřené prsty druhou rukou a úplně je zakryla. „Stefane, to je v pořádku,
už nejsi tam, jsi tady se mnou.“
„Nechci to vidět… ale nemůžu si pomoct. Je tam něco bílého, pod tím stromem. Nenuťte mě se na to
dívat!“
„Stefane, Stefane, podívej se na mě!“
Ale už ji neslyšel. Vyrážel křečovitě slova, jako by nad nimi neměl žádnou kontrolu, jako by se jich
nedokázal dost rychle zbavit. „Nedokážu přijít blíž… a přesto to udělám. Vidím ten strom i zídku. A to bílé. Za
stromem. Bílé se zlatým vespod. A v tu chvíli už vím, vím to a běžím tam, protože jsou to její šaty.
Katherininy bílé šaty. Proběhnu kolem stromu a uvidím to na zemi a je to pravda. Jsou to Katherininy šaty,“
jeho hlas zesílil a zlomil se v nepředstavitelné hrůze, „ale Katherine v nich není.“
Elena pocítila zachvění, jako by ji někdo ponořil do ledové vody. Naskočila jí husí kůže, pokusila se k němu
promluvit, ale nedokázala to. Brebentil, jako by dokázal udržet tu hrůzu od sebe, jen dokud bude mluvit dál.
„Katherine tam není, takže možná je to všechno jen vtip, ale její šaty leží na zemi a jsou plné popela. Jako
popel z krbu, přesně takového, jen smrdí po spáleném mase. Páchne. Z toho pachu je mi nevolno a na
omdlení.
Vedle rukávu šatů je kus pergamenu. A na kameni o kousek dál leží prsten. Prsten s modrým kamenem,
Katherinin prsten. Katherinin prsten…“
Náhle zavolal hrozným hlasem „Katherine, co jsi to udělala?“ Padl na kolena, konečně pustil Eleninu dlaň a
skryl tvář v dlaních.
Elena ho držela, dokud jím otřásaly trýznivé vzlyky. Objala jeho ramena a přitáhla si ho na klín. „Katherine
si sundala prsten,“ zašeptal. Nebyla to otázka. „Vystavila se slunci.“
Drsné vzlyky pokračovaly stále dál, držela ho na svých dlouhých sukních a hladila mu zachvívající se
ramena. Mumlala bezvýznamné zvuky, aby ho utěšila a zahnala vlastní děs. Až se konečně utišil a zvedl
hlavu. Mluvil zastřeně, ale zdálo se, že se konečně vrátil do současnosti, že se vrátil zpět.
„Na tom pergamenu byl vzkaz. Vzkaz pro mě a Damona. Psala tam, že byla sobecká, když nás chtěla mít
oba. Psala, že nedokáže unést, že je příčinou sváru mezi námi. A prý doufá, že až už nebude s námi,
přestaneme jeden druhého nenávidět. Udělala to, aby nás usmířila.“
„Ach, Stefane,“ zašeptala Elena. Cítila, jak ji v očích pálí horké slzy soucitu. „Ach Stefane, je mi to tak líto.
Ale copak po všech těch letech nechápeš, že to, co Katherine udělala, bylo špatné? Bylo to dokonce
sobecké, a byla to její volba. Svým způsobem to nemělo nic společného s tebou ani s Damonem.“
Stefan zavrtěl hlavou, jako by se pokoušel setřást pravdu oněch slov. „Dala za to život. To my jsme ji
zabili.“ Posadil se. Ale oči měl stále ještě rozšířené jako velké tmavé kotouče a měl výraz malého zmateného
kluka.
„Damon tam přišel za mnou. Vzal ten vzkaz a přečetl si ho. A pak – myslím, že se zbláznil. Oba jsme se
zbláznili. Vzal jsem Katherinin prsten a on se ho chtěl zmocnit. To neměl. Pustili jsme se do boje. Řekli jsme
jeden druhému hrozné věci. Obviňovali jsme jeden druhého z toho, co se stalo. Nepamatuji se, jak jsme se
dostali zpět do domu. Ale najednou jsem měl v ruce meč. Bili jsme se. Chtěl jsem zlikvidovat ten arogantní
obličej navždy, chtěl jsem ho zabít. Pamatuji si, jak otec něco křičel z domu. Bili jsme se ještě zuřivěji,
abychom to skončili, než se k nám dostane.
A byli jsme vyrovnaní soupeři. Damon vždycky býval silnější a toho dne se zdál i rychlejší, jakoby se
změnil víc než já. A tak zatímco otec stále křičel z okna, cítil jsem, jak se Damonova čepel dostala za moje
krytí. A pak jsem cítil, jak mi proniká do srdce.“
Elena ohromeně zírala, ale on bez zaváhání pokračoval. „Cítil jsem bolest, jak ocel pronikla mým tělem,
cítil jsem to hluboko, hluboko uvnitř. Celou cestu, tvrdý výpad. Pak ze mě začala unikat síla a já jsem padnul.
Ležel jsem tam na dláždění.“
Vzhlédnul k Eleně a jednoduše zakončil: „A tak… jsem umřel.“
Elena seděla jako omráčená, jako by ten led, který cítila v hrudi onoho večera, roztál a zaplavil ji.
„Damon tam stál nade mnou a pak se sklonil. Slyšel jsem, jak otec zdálky křičí, a také výkřiky ostatních lidí
z domácnosti, ale jediné, co jsem viděl, byla Damonova tvář. Ty černé oči byly jako bezměsíčná noc. Chtěl
jsem mu ublížit za to, co mi udělal. Za všechno, co udělal mě a Katherine.“ Stefan se na okamžik odmlčel a
pak pronesl téměř zasněně. „A tak jsem pozvedl meč a zabil ho. Z posledních sil jsem probodl bratrovi
srdce.“
Bouře venku zuřila dál, Elena rozbitým oknem slyšela tiché zvuky noci, cvrkání cvrčků a vítr pročechrávající
stromy. Ve Stefanově pokoji vládlo hluboké ticho.
„Dál nevím nic, jen to, že jsem se pak vzbudil ve své hrobce,“ pokračoval Stefan. Opřel se a zavřel oči. Měl
ztrhanou a vyčerpanou tvář, ale ona děsivá dětská zasněnost byla pryč.
„Oba jsme s Damonem měli v sobě právě tolik Katherininy krve, aby nás zachránila před skutečnou smrtí.
Místo toho jsme se proměnili. Procitli jsme společně v hrobce, oblečeni do našich nejlepších šatů a položeni
bok po boku na márách. Byli jsme příliš slabí, než abychom si mohli dál ubližovat; krve bylo sotva dost, aby
nás udržela při životě. A byli jsme zmatení. Volal jsem na Damona, ale on vyběhl ven do noci.
Naštěstí nás pohřbili i s prsteny, které nám darovala Katherine. A v kapse jsem našel její prsten.“ Stefan
mimoděk pohladil zlatý kroužek. „Předpokládám, že si mysleli, že mi ho dala.
Pokusil jsem se jít domů. To bylo hloupé. Služební křičeli, když mě spatřili, a utíkali pro kněze. I já jsem
utíkal. Na jediné místo, kde jsem byl v bezpečí, do temnoty.
A od té doby jsem tam zůstal. Tam patřím, Eleno. Svou pýchou a žárlivostí jsem zabil Katherine a svou
nenávistí jsem zabil Damona. Ale udělal jsem ještě něco horšího, než že jsem zabil bratra. Já jsem ho
odsoudil k prokletí.
Kdyby tehdy nezemřel, v žilách s ještě silnou Katherininou krví, býval by měl šanci. Časem by její krev
zeslábla a vyprchala. Mohl se opět stát obyčejným člověkem. Ale tím, že jsem ho tehdy zabil, jsem ho
odsoudil k životu v temnotě. Vzal jsem mu jedinou šanci na záchranu.“
Stefan se hořce zasmál. „Víš, co v italštině znamená jméno Salvatore, Eleno? Znamená to spasení,
spasitel. Jsem tak pojmenován, a taky po svatém Štěpánovi, prvním křesťanském mučedníkovi. A odsoudil
jsem svého bratra do pekel.“
„Ne,“ odpověděla Elena. A pak prohlásila rozhodným hlasem: „Ne, Stefane. On se odsoudil sám. On zabil
tebe. Ale co se s ním stalo potom?“
„Na nějakou dobu se připojil k jedné ze Svobodných společností, k bezohledným žoldnéřům, kteří loupili a
plundrovali. Putoval s nimi celou zemí, bojoval a pil krev obětí.
Tehdy jsem žil vně městských hradeb, napůl vyhladovělý, lovil jsem zvířata, sám zvířetem. Dlouhou dobu
jsem o Damonovi nic neslyšel. A pak jednoho dne jsem uslyšel jeho hlas ve své mysli.
Byl silnější než já, protože pil lidskou krev. A zabíjel. Lidé mají nejsilnější životní podstatu a jejich krev
propůjčuje moc. Když lidé zemřou, nějakým způsobem poskytují životní podstatu, která je nejsilnější ze
všech. Jako by v těch posledních okamžicích hrůzy a boje o život duše nejvíce pulsovala životem. A protože
Damon zabíjel lidi, byl schopen využívat Síly více než já.“
„Jaké… síly?“ zeptala se Elena. V hlavě se jí rýsovala jedna myšlenka.
„Síla, jak jsi řekla. A rychlost. Zostření všech smyslů, zvláště v noci. To je základ. A také dovedeme… cítit
mysli. Dokážeme cítit přítomnost mysli a občas i povahu jejích myšlenek. Můžeme slabší mysli uvrhnout do
zmatku, buďto abychom je uchvátili, nebo podrobili naší vůli. Existují i další. S dostatkem lidské krve
dokážeme měnit tvar, stát se zvířaty. A čím více zabíjíš, tím mocnější se Síly stávají.
Damonův hlas v mé mysli byl velmi silný. Řekl, že teď patří mezi condottieri své vlastní společnosti a že se
vrací do Florencie. Řekl, že pokud tam budu, až se vrátí, zabije mě. Uvěřil jsem mu a odešel. Od té doby
jsem ho viděl jen dvakrát. Hrozba je vždy stejná a pokaždé je o něco silnější. Damon ze své přirozenosti
vytěžil maximum a zdá se, že se ve své temnější stránce vyžívá.
Ale je to i má přirozenost. Stejná temnota sídlí i ve mně. Myslel jsem, že se dokážu přemoci, ale mýlil jsem
se. Proto jsem přišel sem, do Fell’s Church. Myslel jsem si, že kdybych se usadil v nějakém malém
městečku, daleko od starých vzpomínek, mohl bych uniknout temnotám. A místo toho jsem dnes zabil
člověka.“
„Ne,“ řekla Elena prudce. „Tomu nevěřím, Stefane.“ Jeho příběh ji naplnil hrůzou a lítostí… a také
strachem. To musela připustit. Ale její znechucení zmizelo a jedinou věcí si byla naprosto jistá. Stefan není
vrah. „Co se stalo dnes večer, Stefane? Hádal ses s panem Tannerem?“
„Já… se nepamatuji,“ odpověděl sklíčeně. „Použil jsem Síly, abych ho donutil udělat, co jste chtěly. Pak
jsem odešel. Ale později jsem ucítil závrať a slabost mě přemohla. Stejně jako předtím.“ Zpříma na ni
pohlédl. „Naposledy se to stalo tehdy na hřbitově, hned u kostela, tu noc kdy byla napadena Vickie
Bennettová.“
„Ale ty jsi to neudělal. Ty jsi to nemohl udělat… Stefane?“
„Já nevím,“ odpověděl drsně. „Je tu snad nějaké jiné vysvětlení? A napil jsem se od toho starého muže
pod mostem, tu noc, kdy jste utíkaly ze hřbitova. Přísahal bych, že jsem si nevzal tolik, aby mu to nějak
ublížilo, ale prý skoro zemřel. A byl jsem u toho, když byli napadeni Vickie i Tanner.“
„Ale nevzpomínáš si, že bys je napadl,“ konstatovala Elena s úlevou. Myšlenka, která se jí rýsovala v
představách, se již stávala téměř jistotou.
„Jaký je v tom rozdíl? Kdo jiný by to mohl být, když ne já?“
„Damon,“ odpověděla Elena.
Trhnul sebou a všimla si, že se mu svaly na ramenou opět napjaly. „Je to hezká myšlenka. Tu první noc
jsem doufal, že by se to dalo takhle nějak vysvětlit. Že by tu mohl být někdo další, někdo jako můj bratr. Ale
pátral jsem svou myslí a nenašel jsem nic, žádnou cizí přítomnost. Nejjednodušším vysvětlením je, že ten
vrah jsem skutečně já.“
„Ne,“ oponovala mu Elena, „ty to nechápeš. Nemyslím tím jenom, že někdo jako Damon mohl ty věci
udělat. Tvrdím, že Damon je tady, ve Fell’s Church. Viděla jsem ho.“
Stefan na ni jen zíral.
„Musel to být on,“ trvala na svém Elena a zhluboka se nadechla. „Zatím jsem ho viděla dvakrát, možná
třikrát. Stefane, právě jsi mi vyprávěl dlouhý příběh a já teď mám taky jeden, který ti chci vyprávět.“
Tak stručně a rychle, jak jen dokázala, mu odvyprávěla, co se jí přihodilo v tělocvičně a u Bonnie doma.
Jeho rty se sevřely do úzké čárky, když mu vyprávěla, jak se ji Damon pokusil políbit. Tváře jí zčervenaly,
když si vzpomněla na svou reakci, jak se mu téměř vzdala. Ale řekla Stefanovi všechno.
Řekla mu i o tom havranovi a o všech ostatních podivných věcech, které se jí přihodily od chvíle, kdy se
vrátila z Francie.
„A Stefane, jsem přesvědčená, že Damon byl dnes večer ve Strašidelném domě,“ dokončila vyprávění.
„Těsně potom, cos dostal závrať v první místnosti, někdo mě minul. Byl oblečený jako – jako Smrt, v černém
hávu a v kápi. Neviděla jsem mu do obličeje, ale něco na tom, jak se pohyboval, mi připadalo známé. Byl to
on, Stefane. Damon tam byl.“
„Ale to pořád nevysvětluje ty ostatní příhody. Vickie a toho staříka. Od toho staříka jsem si krev vzal.“
Stefanův obličej byl napjatý, jako by se téměř bál doufat.
„Ale sám jsi řekl, žes nevzal dost, aby mu to mohlo nějak ublížit. Stefane, kdo ví, co se s tím mužem dělo,
když jsi odešel? Nebyla by to pro Damona ta nejsnadnější věc na světě, pak ho napadnout? Zvlášť, pokud tě
celou tu dobu špehoval, možná v nějaké jiné podobě…“
„Jako havran,“ zamumlal Stefan.
„Jako havran. A co se týče Vickie… Stefane, tys tvrdil, že dokážete slabší mysli uvést ve zmatek, přemoci
je. Nemohl by totéž Damon dělat tobě? Přemoci tvou mysl, jako ty můžeš přemoci mysl lidí?“
„Ano, a také přede mnou zastřít svou přítomnost.“ Ve Stefanově hlase narůstalo vzrušení. „Proto
neodpovídal na mé volání. Chtěl…“
„Chtěl, aby se stalo přesně tohle. Chtěl, abys o sobě začal pochybovat, aby sis myslel, že jsi vrah. Ale to
není pravda, Stefane. Ach Stefane, teď to víš a už se nemusíš bát.“ Postavila se a projela jí vlna radosti a
úlevy. Z této ohavné noci přece jen povstalo něco nádherného.
„Tak proto ses mě tak stranil, že?“ zeptala se a vztáhla k němu ruce. „Protože ses bál, co bys mi mohl
udělat. Ale to teď už nemusíš.“
„Opravdu ne?“ Opět dýchal zrychleně a hleděl na její vztažené paže, jakoby to byli hadi. „Ty si myslíš, že
není žádný důvod k obavám? Damon možná napadl ty lidi, ale neovládá moje myšlenky. A ty nevíš, jak jsem
na tebe myslel.“
Elena mluvila stále stejně klidně. „Ty mi nechceš ublížit,“ prohlásila.
„Ne? Byly chvíle, kdy jsem se na tebe díval na veřejnosti a sotva jsem se ubránil, abych se tě nedotknul.
Kdy mě tolik pokoušelo tvoje bílé hrdlo, tvoje malé bílé hrdlo s matně modrými žílami rýsujícími se pod
kůží…“ Oči měl upřené na její hrdlo způsobem, který jí připomněl Damonovy oči, a ucítila, jak se jí srdce
rozbušilo rychleji. „Chvíle, kdy jsem si myslel, že tě popadnu a násilím si tě vezmu přímo ve škole.“
„Není třeba mě k něčemu nutit,“ řekla Elena. Cítila teď, jak jí srdce splašeně bije; v zápěstích, v loketních
jamkách… i na hrdle. „Už jsem se rozhodla, Stefane,“ řekla jemně a spoutávala ho pohledem. „Chci to.“
Ztěžka polknul. „Nevíš, o co mě žádáš.“
„Myslím, že ano. Vyprávěl jsi mi, jak to bylo s Katherine, Stefane. Chtěla bych, aby to tak bylo i s námi.
Nemyslím tím, že bych chtěla, abys mě změnil. Ale můžu ti trošku dát, aniž by se to stalo, že? Já vím,“
dodala ještě tišeji, „jak moc jsi miloval Katherine. Ale ona je dávno pryč a já jsem tady. A já tě miluji, Stefane.
Chci být s tebou.“
„Nevíš, o čem mluvíš!“ strnule stál, ve tváři hněv a v očích muka. „Pokud jednou povolím, co mě zadrží,
abych tě nezměnil nebo nezabil? Ta vášeň je silnější, než si dovedeš představit. Copak jsi ještě nepochopila,
kdo jsem a co můžu udělat?“
Stála tam a tiše na něj hleděla, bradu letmo pozdvihnutou. Zdálo se, že ho to přivádí k šílenství.
„Copak jsi ještě neviděla dost? Nebo ti mám ukázat víc? Copak si nedokážeš představit, co bych ti mohl
udělat?“ Přešel k vychladlému krbu a popadnul dlouhý kus dřeva, tlustší než obě Elenina zápěstí
dohromady. Jediným pohybem ho zlomil jako sirku. „Máš křehké kosti,“ řekl.
Naproti přes místnost ležel polštář z postele. Popadnul ho a seknutím nehtů rozdrásal jemné hedvábí na
cáry. „Máš jemnou pleť.“ Pak se nadpřirozenou rychlostí přemístil k Eleně; prostě tu byl a držel ji za ramena
dřív, než si stihla uvědomit, co se děje. Chvíli zíral do její tváře a pak s divokým zasyčením, které jí zježilo
chloupky na krku, stáhnul rty dozadu.
Měl úplně stejný dravčí výraz jako předtím na střeše – odhalil bílé zuby, špičáky se mu vytáhly, až byly
neuvěřitelně dlouhé a ostré. Byly to tesáky predátora, lovce. „Tvůj bílý krk,“ řekl zkresleným hlasem.
Elena okamžik ochromeně stála, hleděla jako ponořená do té mrazivé tváře a pak cosi hluboko v jejím
podvědomí převzalo kontrolu. Sáhla do obranného kruhu jeho paží a uchopila jeho obličej do svých rukou.
Cítila v dlaních, jak má chladné tváře. Držela ho takhle, něžně, velmi něžně, jakoby ho plísnila za to, jak jí
tvrdě svírá nahá ramena. Pozorovala, jak mu tvář pomalu zaplavuje zmatek, když pochopil, že to nedělá ve
snaze s ním zápasit nebo ho odstrčit.
Elena počkala, dokud se ta nejistota neobjevila i v jeho očích a neroztříštila jeho soustředěný pohled tak,
že se stal téměř prosebným. Věděla, že v její vlastní tváři není strach, je něžná, ale naléhavá, rty lehce
pootevřené. Oba nyní dýchali rychle, ve společném rytmu. Elena vnímala, jak se rozechvěl, třásl se stejně,
jako když nemohl unést vzpomínky na Katherine. Pak velice něžně a cílevědomě přitáhla ona dravčí ústa ke
svým.
Pokoušel se jí vzdorovat. Ale její něha byla silnější než veškerá jeho nadlidská síla. Zavřela oči a myslela
jen na Stefana – ne na ty hrozné věci, které se dnes dozvěděla, ale na Stefana, který jí hladíval vlasy tak
něžně, jako by se mu mohla v dlaních rozpadnout. Vzpomínala na to, když políbila ta dravčí ústa, která jí
několik minut předtím hrozila.
Cítila tu změnu, proměnu jeho úst, když podlehnul a bezmocně jí odpovídal, reagoval na něžné polibky se
stejnou něžností. Pocítila, jak Stefanovým tělem proběhlo zachvění. Tvrdé sevření na jejích ramenou také
povolilo a přešlo v objetí. Věděla, že vyhrála.
„Ty mi nikdy neublížíš,“ zašeptala.
Bylo to, jako by slíbali všechen strach, stísněnost a samotu ve svém nitru. Elena pocítila, jak jí projela vlna
vášně jako blesk v letní bouřce, a vnímala, jak Stefan odpovídá stejnou vášní. Ale především vše
prostupovala něha, až děsivá svou intenzitou. Nebyl nutný spěch ani hrubost, pomyslela si Elena, když ji
Stefan něžně vedl si sednout.
Polibky se pomalu stávaly naléhavějšími a Elena cítila, jak jí letní blesky opět rozechvívají celé tělo a
nabíjejí ji jako elektrickým nábojem. Rozbušilo se jí srdce a zadrhával dech. Cítila se rozněžněle a zatočila
se jí hlava, zavřela oči a zvrátila hlavu v gestu odevzdání.
Přišel čas, Stefane, pomyslela si. A velice něžně si opět přitáhla jeho hlavu, tentokrát k hrdlu. Vnímala, jak
se rty dotýká její kůže, cítila jeho dech, teplý a chladivý zároveň. Pak pocítila ostré bodnutí.
Ale bolest téměř okamžitě ustala. Byla nahrazena pocitem rozkoše, který ji rozechvěl. Zalila ji obrovská
vlna blaženosti a odnesla ji vstříc Stefanovi.
Nakonec si uvědomila, že mu hledí do tváře – do tváře, která konečně neskrývala nic za vysokými
bariérami, už žádné hranice a žádné zdi. A výraz, který tam spatřila, jí podlomil kolena.
„Věříš mi?“ zašeptal. A když prostě přikývla, pohlédl jí do očí a sáhl pro něco za postel. Byla to dýka.
Pozorovala ji beze strachu a pak opět upřela zrak do jeho tváře.
Neodpoutal od ní pohled, ani když dýku vyjímal z pochvy a nařízl malou ranku na vlastním hrdle. Elena to
pozorovala rozšířenýma očima, krev byla jasně červená jako bobule cesmíny. Ale když ji pobídl,
nepokoušela se mu vzdorovat.
Pak ji jen dlouho držel v náručí a společně poslouchali, jak cvrčci venku hrají své písně. Nakonec se
zavrtěl.
„Přál bych si, abys tu mohla zůstat,“ zašeptal. „Přál bych si, abys tu mohla zůstat navždy. Ale nejde to.“
„Já vím,“ odpověděla stejně tiše. Jejich oči se setkaly v tichém srozumění. Bylo toho tolik co říci, tolik
důvodů být spolu. „Zítra,“ řekla. Pak se opřela o jeho rameno a zašeptala. „Ať se stane cokoli, Stefane, budu
s tebou. Řekni, že tomu věříš.“
Jeho hlas byl zdušený, tlumený v jejích vlasech. „Eleno, věřím tomu. Ať se stane cokoli, my budeme
spolu.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
